Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 11. 2017

Nepálský příběh – část 1. MEDICIMAN

Nepálský příběh – část 1. Mediciman

Je podvečer, po celodenním výšlapu 500 výškových metrů, sedím u večeře slaboučký jak miminko. Jsme v lodži, kde se zastavil čas. Dřevěný domek, v jedné místnosti sklad, kuchyň, jídelna a všechno dohromady. Místní domorodec nás obskakuje a jeho žena se nám snaží uvařit něco dobrého. Moc toho nemají, ale i to se dá turistům dobře prodat a vydělat na podstatně větší zásobu. Paní domácí nám naložila smaženou rýži se zeleninou a konev černého čaje. V Čechách bych ohrnul nos, ale ti Nepálci to umí uvařit tak grandiózní, že se mohu utlouct a rýže mi leze i z uší. Je to
i bio, maximálně to počůral nějaký Yak nebo zbloudilý trekař. Hned bych jim tu samolepku Pohlreicha vlepil do okna. Sice tu žádné nemají, ale ta plešatá kebule, by se vyjímala dobře i na prkně.

Baštíme v řadě, jak děti v mateřské školce a majitel se dává do řeči. Vlastní tuhle malou chudou lodži, malé políčko s rýží, ale letos mu většinu smetla voda, tak musí chodit vydělávat do 3 dny vzdáleného Tukuche na pole bohatších. Trekaře tu ubytoval naposledy před půl rokem nějaké Němce. Žena se stará o domácnost a děti pracují na poli, občas zabrousí i do školy. Zrovna se vrátila jeho nejstarší dcerka se srpem v ruce a nějakou zeleninkou. Krásná mladá holčina, stydlivě se na nás usmívá a nese nám nášup a další konvici čaje na stůl. Můj zrak upoutaly její ruce, samý krvavý mozol a rozedřený do hloubky. Protože jsem pověstný, že tahám do hor lékárnu, ve které mám i snad bobule na porodní bolesti, nastupuje moje chvilka a za chvíli má holčina ruce ošetřené jak z pražského Motola. Ještě zvažuji, jestli jí to nedat do sádry, když jsem se tak rozjel. Večeře končí a je čas na kutě. Sice moje kukaň nemá střechu, ale pršet nemá
a mě je to stejně jedno, pár sekund a spím jak v egyptské bavlně v Hiltonu.

Ráno mně nebudí obvyklé světlo, ale ruch za dveřmi. S drnem na hlavě, zalepenýma očima se snažím rozpoznat co se děje. Stojí tam řada nepálčat a nějaký domorodec na mě řve mediciman. Snídaně dnes nebude. Ostatní vyráží a já mažu, desinfikuji, motám, lepím, děti přibývají a tak zase mažu, lepím, desinfikuji. Asi se tím začnu živit. Poslední prcek omotán a pan domácí mi děkuje. Čeká mě pár hodin výstupu do sedla, ale nejhezčí zážitek jsem již absolvoval. Je ze mě mediciman.

a.s.

cast1.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář