Jdi na obsah Jdi na menu

Nepálský příběh – č. 7. Asi jsem Japonec.

Moje nejoblíbenější místo v Káthmándú je Boudhanath. Oáza klidu, budhismu s největší nepálskou stupou, několika budhistickými školami, dílnami s malováním thangk, mandal, výrobou budhistických symbolů a dárkových předmětů. Místo, které je odděleno od městského ruchu a žije si svým životem. Vždy ho navštěvuji, dávám si čas na načerpání atmosféry, klidu, ale také se ho snažím co nejvíce poznat. Při jedné z mých návštěv jsem se rozhodl, že se podívám i do zadní části, kde se nachází budhistické školy.

Obcházím stupu ve směru hodinových ručiček, podle budhistického pravidla, roztáčím mlýnky. Snažím se proniknout davem, až setrvačnost roztočeného kola mne vymrští do malé uličky před bránu jedné z budhistických škol. Většinou bývá vstupní brána uzavřena, ale tady ne. Nikde nikdo a moje zvědavost mě žene dovnitř. Procházím malým nádvořím, vpravo je kancelář, ale v ní nikdo, takže si nemohu píchnout příchod. Vlevo pak chrám (gompa Tharu) navazující na školu a vzadu internát. Slušně jsem se v prázdné kanceláři zeptal, jestli mohu vstoupit, nikdo neodpověděl, tak průvodce nebude. Procházím komplex z venku, protože většina dveří je zavřena, všude je krásně čisto. Potkávám pár budhistů, ale moje přítomnost nic nevyvolává a procházím dál bez povšimnutí. Internát je rozdělen do dvou částí. Chudší, kde bydlí více studentů na pokoji, druhá vypadající podstatně lépe s menším počtem nocležníků, v učebnách nízké stolky a u nich na zemi sedící stejně oblečeni, ostříháni teenageři. Vracím se na nádvoří a ejhle hrne se ke mně asi nějaký vrátný. S úsměvem a divnou angličtinou to na mě sype, rozumím mu akorát něco s Japonskem. Pak, že se mě na něco ptá, tak abych neurazil odpovídán „jés“ a on na to „džast moment plís“. Tak počkám, nikam nepospíchám a budhisti jsou mírumilovný, tak mě lynčovat nebudou. Za minutku přivádí mnich staršího věku, podle oblečení odhaduji, že to bude nějaký vyšší láma. Úředníček mi naznačuje, abych šel s ním, tak jdu, třeba bude občerstvení. Provádí mě celým komplexem, snažím se mu sdělit, že už jsem to viděl, ale jen se usmívá. Tak ze zdvořilosti jdu s ním druhé kolo. Oči mi zajiskří, když vidím, že vytahuje klíče. Odemyká hlavní dveře chrámu, a i když jsem jich pár navštívil, jak v Jiříkově vidění vcházím dovnitř. Naznačuje mi, že v této části se učí a modlí začínající. Na moje dvě otázky mi odpovídá úsměvem. Přecházíme dál do druhé svatyně (gompa Pal-Nye), která se nachází v patře před zelenou zahradou. Otevírá dveře a tohle není Jiříkovo vidění, to jsem vstoupil do jiného světa, dimenze a mám pocit, že se vznáším. Po návratu mé spodní čelisti k horní sahám po foťáku, ale můj průvodce Úsměv naznačuje, že ne. Jsme v druhém patře malého chrámu, po stěnách jsou obrovské sochy Buddhy, thangky, mandaly, všude budhistické symboly. Snaží se mi vysvětlit, že dole se modlí lámové a v patře ti nejvýše postavení lámové. Snažím se mu položit několik otázek, ale zase se na mě jen řehtá. Atmosféra mnou prostupuje, hluboké ticho, klid a něco zvláštního, co odděluje moje tělo od myšlenek, mám pocit, že moje já pluje prostorem. A to jsem nic nehulil. Vracíme se na nádvoří, vstřebávám silné zážitky, emoce a snažíme se mu děkovat, zase se mi jen směje. Loučíme se a vrátný mi vysvětluje, že můj průvodce je hluchý. Opakuji loučení, ale tentokrát s dlaněmi u sebe a hlubokým úklonem, zase se směje, ale uklání se také.  Pomalu mířím k vstupní bráně, která se pozvolna otevírá, a dovnitř vjíždí dvě bílá auta označená UN plná Japonců a za nimi hlouček pěších Japončíků. Zdravím se s nimi a okolo, divně se tvářícího a nic nechápajícího vrátného, vycházím ven. Zamávám mu a teprve teď chápu, co se mi snažil sdělit a na co se mě ptal. Na dvě hodiny jsem se stal Japoncem.  Thank you.

chram1.jpg