Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 1. 2018

Nepálský příběh – č. 6. Na hraně

V předcházejícím dílu jsme se pohybovali v Rolwalingu a tam i pokračuje tento příběh.

Po kulturním zážitku s fotografování ve vesnici Suri Dhoban, je čas pokračovat dále pod Gaurishankar. Vyrážíme s našimi těžkotonážními batohy na zádech údolím Tama Koshi k vysněným vrcholkům. Cesta je příjemná, chodník jak na Václaváku někde kolem 100m nad řekou. Směrem více do údolí se svahy stávají strmější, cesta je čím dál tím užší a za dvě hodinky už stoupáme po hraně strmého svahu pěšinkou šíře jednostopého vozidla. Je zvláštní, že nikoho nepotkáváme, akorát občas nějakého domorodce, který sleze v žabkách ze svahu a plnou nůší trávy. Tato neobvyklost je nám záhy objasněna, když dorazíme k prvnímu místu, kde svah zmizel i s cestou někde o 150m níže u řeky a zbyla po něm jen holá skála. Nic dramatického, na skále jsou výčnělky a šířka pruhu je jen cca 6m, takový menší tobogán pro rodinku s dětmi. Přilepeni na skálu, jak masařky na okně, přelézáme. Trocha adrenalinu neuškodí. Po další půlhodině dorazíme k dalšímu místu, kde se chodník i s přilehlou vegetací přesunul o několik desítek metrů níže. Trochu se nám tobogán rozšířil, asi tak na šíři dvouproudové silnice a sklon se taky o maličko posunul ke kolmici. Mozek začíná šrotovat a triko mi nějak rychle zvlhlo. Záchranou je zbylý pařez uprostřed, ke kterému se nějak vyšvihnu, pověsím, oblezu a za ním po chodníčku šíře kladiny dolezu na pokračující cestu, zahodím batoh a zpět pomoci Péťe. Hluboko pod námi nás nechápavě pozorují tři rybáři, myslím, že při našem výkonu jim uplavalo vše, co nachytali. Přes hukot řeky není nic slyšet, ale určitě nás obdarovali dlouhým potleskem. S nadějí, že to bylo poslední místo sesuvu, pokračujeme, abychom za 15 minut dorazili ke skále, kde chodník končí ve vzduchu a sesuté místo má šířku sjezdovky v Kitzbülu. Žádné výstupky, žádný pařez, jen pěkná poctivá skála začínající 100 m nad námi a končící 200 m pod, někde u řeky. V zoufalosti přemýšlíme kudy z nudy, nahoru to nejde a dolu, jeden pokus, který končí skluzem na zádech v roští, taky ne. V hlavě mi létá spousta myšlenek „to přece není možné“, „do prdele, to musíme dát“, „přeci tady neskončíme“, ale pud sebezáchovy a co bychom řekli doma, když by někdo z nás žuchnul, je silnější. Jsme frustrovaní, ohromný pocit zklamání, ve výšce 1200 m.n.m pro nás cesta končí. Nedá se nic dělat, pro dva samotné cestovatele to je příliš velké riziko, obracíme. Naši rybářští fanoušci nás povzbuzují, že když 14 dní počkáme, cestu zase někdo obnoví a za dva měsíce bude nová cesta po druhém břehu. Hned nám je veseleji. Vracíme se do v Suri Dhoban k našemu Nepálci, jeho paní má smůlu, zase se stěhuje z ložnice. Podle mapy a našeho domácího se to dá obejít, ale je to o 3-4dny delší a na to už nemáme čas. Ponurá nálada pomalu vyprchává, jsme živý, zdraví a s vidinou náhradního plánu. Pan domácí nás posílá druhým údolím do Bigu Gompa, sice byl nejdál ve vedlejší vesnici, ale prý je to moc hezká cesta. Má pravdu.

Nikdy jsem takový pocit nezažil, ale zpětně jsem rád, že jsme se obrátili. Jak mi říkal Michal Brunner s Jožkou Rakoncajem „V těchto horách si nemá cenu hrát na hrdiny, těch tam leží spoustu.“ Naše cesta se odebírala jinou trasou a nakonec to byl nejhezčí trek, který jsem v Nepálu zatím zažil.

nep_6.jpg