Po zajímavé jízdě autobusem jsme ubytováni v Gumokhola (Pikhuti), v malé vesničce hluboko v údolí. Okolo bují vegetace a všude je slyšet hukot řeky, přirovnal bych ke startujícímu Boeingu 747.
Jsme ubytováni a dáváme si sprchu, je tu jedna pro celou vesnici a jeden útulný záchod s dírou přímo do řeky. Ani nepotřebujeme ohřát vodu, v této části je jak v prádelně a tak uvítáme chladnější. Večeře čeká, paní domácí připravila dhalbat, pravý nepálský,  takže nám bude nakládat, dokud nám rýže nepoleze z uší. Jsme pod dohledem, sedí před námi pár Nepálců, popijí vodu nebo pivo a nespustí z nás oči. Není se čemu divit, blonďatá Evropanka a fešák o kterém místní tvrdí, že je pakistánský voják, nevím, zda je to těmi svaly nebo tím ušmudlaným, zarostlým obličejem. 

Teď už jen čištění zubů, vyčůrat a do spacáku. Čelovka mě doprovází vypustit zbytečné tekutiny do kadibudky. Otevírám dveře, světlo čelovky míří na malý otvor v podlaze, to je uvolnění po litru čaje. Klid a uvolnění v mžiku mizí, když světlo spočine na zdi. Všechny stěny jsou poseté jedním pavoukem vedle druhého, od miniaturních až po několika centimetrové mrchy. Ani se nehnou, já taky ne, nohy mám jak z betonu. Koukám kolem sebe, jestli se neobjeví Harry Potter nebo Spider-Man. Kluci jsou asi někde jinde na výletě. Vycouvám a mažu do pelechu. Za chvíli potřebuje na záchod Peťa, vím, že pavouky nesnáší, ale než aby bloudila někde za vesnicí, nic jí neříkám. Poslouchám a čekám řev lodní sirény. Vrací se spokojená, ptám se, jestli dobrý a ona, že ano. Tak nic, řeknu jí to ráno. Po probuzení je to první informace, kterou ji sděluji, podle máchání rukou jsem měl počkat a říct ji to někde po cestě.

Ranní hygiena je hromadná na náměstíčku s půlkou vesnice, kde je jediný kohoutek s vodou, prý pitnou. Za příjemných 26 stupňů, 95% vlhkosti vyrážíme dále, procházíme Singati a končíme v Suri Dhoban. Hledáme, kde se složit, když se objeví človíček, že má lodži. Lodži nemá, vyžene manželku z ložnice i s peřinou do kuchyně a nás nastěhuje do jejich manželské postele. Chvilka handrkování, že to nemůžeme dopustit, ale vzezření toho chlapíka, které není úplně nepálské, nás přesvědčí.Jako vždy, Peťa organizuje ubytovací pořádek, kontroluje stav svých vlasů a čistotu oblečení a já beru foťák a vyrážím lovit. Sotva vylezu, jsem odhalen místní dětskou skupinou hrající něco jako naše čára, ale s podstatně větším hlukem a mácháním všech končetin. Tak jako jsem byl u Annapurny Mediciman, zde mě pasovali na Picturemana. Začíná se tvořit fronta, ani nevím, odkud se všichni berou, přišli snad i ze sousedních vesnic. Po hodině a vybitých bateriích fronta končí. Musím však pro náhradní, protože se všichni chtějí podívat a tak vybíjím i náhradní po hodinovém promítání. Ale mám pár hezkých úlovků, která jsem po pár letech vyvolal a po Mílovi Krčkovi poslal do Suri Dhoban, bylo krásné slyšet, že si na nás i po letech pamatují a z fotek jsou nadšeni.

Rád vzpomínám na pana domácího, který nás hostil jako královskou rodinu. Ochutnali jsme báječná jídla, která jsme jinde v Nepálu nenašli. Bohužel pan domácí uměl anglicky asi 10 slov a názvy jídel mezi nimi nebyly. Já zas uměl nepálsky jen rýže, horká voda a čočka, tak jsme si pěkně pokecali, ale to co jsme jedli, nevíme, co bylo.