Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nepálský příběh – č. 4. Autobus do nebe

V brzkých ranních hodinách nasedáme do pohodlné dodávky a směřujeme do Dolakhy do oblasti Rolwaling. Je sice pro 8 lidí, ale v určité momenty nás jede i 16. Občas mi někdo přistane na klíně a část cesty koukám kozlovi na varlata. Řidič bude asi nějaký DJ a neslyšící. Vystupujeme ve vesnici Dolakha, oba hluchý a s tělem nalámaným do tvaru ozubeného kola.

Rozhodujeme se, zda sejít do údolí anebo ušetřit 1 den a pokračovat místním horským dálkovým spojem značky Tata. Vypadá legračně, zároveň budí dojem silného, pevného stroje. To si nemůžeme nechat ujít. Batohy putují na střechu a my s dalšími cca 50 vesničany do útrob. Kapacita je na 30 včetně řidiče, pokladníka a 5 lidí trčících ze dveří. Nepálci jsou malí a umí sedět i v okně a na střeše. Jak jsme v dodávce museli své tělo poskládat do tvaru, tak tady už vím, jak se cítí sardinky v plechovce. Ale úsměv domorodců a krása okolní flóry člověka tak oslní, že na své trpící údy dočista zapomene. Dokud nepřijdou první zatáčky, potoky, jámy, šutry a hrany strmých svahů. Úsměv domorodců se vytrácí, pár jich oběd vrací okénky do přírody, naše tváře jsou trochu tužší a blednou. Jízda popírá všechny fyzikální zákony, přestávám věřit na gravitaci a začínám věřit, že v mixéru se dá přežít.  Sláva, po dvou hoďkách zastavujeme a vypadá to, že bude pauzička. Omyl, bus zde končí, dál po svých nebo počkat na navazující linku, nikdo ale neví, kdy pojede.

Blíží se večer a tak zahajujeme sestup do údolí za nějakým spaním, když na nás shora volají, že dorazil navazující spoj. Moc se nám nechce, ale necháme se přemluvit, prý to je jen kousek jízdy a pohodová cesta. Je pravda, že tento autobus je lépe vybaven, má klimatizaci (chybí mu přední okno), pláště kol měly vzorek možná před 10 lety, ale zase má aspoň jedno světlo vpředu a při brždění, pokud se to tak dá nazvat, krásně hvízdá, jak se tře kov o kov. Trochu pochybujeme, jestli nejít pěšky, ale místní učitel, který s námi putuje už z Káthmándú, tvrdí, že to je naprosto bezpečné. Až při jízdě nám s úsměvem prozrazuje, že tu mají autobusy havárie max. 1 denně, což se dá snést. Jestli jsme byli při předcházející jízdě bledý, tak teď začínáme zelenat a kamenět. Údolí začíná být podstatně prudší, cesta užší, hrany moc nezpevněné a občas když vykouknu z okna, tak ji ani nevidím a jen několikaset metrový sráz. Mám tak staženo, že bych mohl štípat 4 drát. Poslední tečkou je projetí vodopádu v 270 stupňové zatáčce. Vyskakuje 5 pomocníků a snaží se navigovat, každý ukazuje jinam a všichni tomu naprosto rozumí. Cukáme tam a zpět, občas cítíme, jak se bus bokem posouvá po kluzkých kamenech.  Po 20 minutách a na 30 pokus projíždíme, abychom hned za vodopádem zahučeli do jámy. Jsme v náklonu, že není poznat, zda je podlaha pod sedadly nebo na boku. Mám pocit jak na lodi se skleněným dnem, kde můžete koukat na rybičky pod vámi. My tam měli kus země a pěknou strmou skálu, s krásným vodopádem, který mě osobně v tu chvíli moc nezajímá. Řidič přepočítal všechny zuby na převodovce, motor zaburácí, něco praštilo do podlahy a jsme z jámy venku. Po 5 minutách zastavujeme v malé vesničce. Je třeba dolít vodu do chladiče, ze kterého se valí pára, olej a kladivem uvolnit zadní brzdu. Jsme utvrzováni, že už to je fakt kousíček, ale to nezmění naše nahození batohů na bedra a sestup do údolí po svých. Za 10 minut jsme v Gumukhola a ubytováváme se v lodži, kde rok nikoho z turistů neviděli. Krásná nepálská vesnička. Máme ubytování v patře, tak jsme nadšeni z výhledu na zelené svahy, než pod námi začnou vařit večeři. Otevřené ohniště a kouř škvírami mezi prkny proniká celou stavbou. Po mixeru a pračce si můžeme vyzkoušet udírnu.

Mám rád místní dopravu a rád se svezu, ale centrifugy, mixer a pračka v jednom mi nedělají dobřeJ. Ale to patří k této zemi a přiznám se, že to zbožňuji a mám rád vše, co s tím přichází.

4pr.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář