Docházíme do Thorung Phedi. Je kolem poledního a před námi otázka, zda stihneme vyšlápnout i do high campu, abychom ráno spíše v noci  nemuseli vstávat o 3 hoďky dříve. Nahoru je to v téhle výšce pěkný krpál a s 20 kg na zádech 1,5 hoďky škrábání. Jsem ve formě a tak mi je přidělen úkol, abych ve svižném tempu předběhl skupinku 30 amíků a na hoře zachránil místo na spaní, kterého je tam málo. Je to výzva, kopnul jsem do sebe půl litru vody a rychlostí splašeného hlemýždě mažu nahoru. Sice mi trvá obejít každého snad 5 minut, ale zvládám to v traťovém rekordu 40 minut a zabírám 2 místnosti v lodži pro naši posádku.

Pěkná blbost. Větší jsem snad nemohl udělat. Po chvilce, co jsem zahodil batoh na postel, se mi začíná motat hlava, je mi blivno, zorný úhel se smršťuje a za chvíli mám pocit, že koukám skrz brčka od limonády. Jsem zralý jít zpátky, mrcha horská nemoc okolo mě krouží. Jak blesk z čistého nebe se mi zjeví obraz Michala Brunera a jeho hlas „Ty vole, hlavně musíš stoupat pomalu, jinak budeš v prdeli. Kdyby si tam náhodou už směřoval, tak do sebe hrň vodu, dej si paralen a najez se. Když to nepomůže, tak už si v prdeli a mazej, dokud můžeš, dolu.“  Nasazuji vodní terapii a pravý český paralen. Po dvou litrech vody, paralenu začínám vidět lépe, hlava mi třeští jak po nočním flámu, ale aspoň rozpoznávám spolucestovatele, kteří pomalu doráží. Večeře je ve znamení utrpení, asi pětkrát hledám, kam ji zaparkuji, proklínám nudle a mám chuť si vidličkou vyštourat mozek z hlavy. Po litru černého čaje a nějakém prášku na bolest, se to trochu uvolňuje a už nemám pocit, že lítám vzduchem a můj žaludek s mozkem někde za mnou. Daří se mi i usnout, abych mohl následující den vyrazit do sedla. Sice mám v noci malé problémy po několika litrech tekutin, ale ve tři v noci jsem fit a vyrážíme do sedla.

Základní pravidlo, stoupej pomalu, si budu pamatovat do smrti. Chcípnout na horskou nemoc není žádná slast.